Coveragegirl stránky..:)

Tak se opět ozvaly sebevražedné sklony a s neoblomnou naléhavostí buší na mojí lebku, jako by hořelo. A ono vážně hoří. Mezi rty tisknu cigaretu a sama se divím, kde jsem jí vzala. Ale to je teď vlastně jedno. Jsou důležitější věci, nad kterými se dá přemýšlet. Rodina, láska, peníze, láska, moc, láska… Ano, je to tu zase. Zase se potvrdilo, že chlapi nic nevydrží a zase to onen potencionální milý nedokázal vyvrátit. Bylo to asi takhle… Seděla sama. Kolem se potloukaly početné hloučky puberťáků a bez výčitek se bavily na její účet. Připadala si tolik zranitelná, tolik nechtěná, tolik jiná… Lidé chodili kolem a neměli pro ní vlídné slovo. A ona tiše seděla. Slzy jí brouzdaly po tvářích a byly tak hořké, tak cizí…Nestírala je. Stejně to nemělo smysl. Mlčky se dívala na staré rány na zápěstích a pochybovala, že by to znovu nedokázala. Vždyť to bylo tak snadné…. Zvedla se a šla. Šla a nevěděla kam. Neměla cíl, ale hledala ho. Musela ho najít!!! Zastavila se a prohlížela si nebe. Vzdálené hvězdy na ní mrkaly, jako by jí zvaly mezi sebe. A pak…..pak přišel. Postavil se vedle ní a zadíval se na oblohu. „Ta je naše.“ Zašeptal a ukázal prstem na nejvzdálenější nebeskou světlušku. Vzal uplakanou dívku za ruku a čekal… Nehýbala se. Po tvářích jí pořád ještě kanuly slzy smutku, ale v očích se jí odráželo noční nebe a vypadalo, jako by se na oba chtělo zřítit. Zadívala se do jeho tmavých očí a řekla: „Ale ona vyhasíná.“ Pohlédl na hvězdičku a s úsměvem zaškemral: „Tak mi ji pomoz zachránit.“ Souhlasila… Zachraňovali společně svou hvězdu láskou. Každou noc zářila jasněji a oni polevili. Přestávali si povídat, přestávali se milovat, přestávali zachraňovat hvězdy. Nebe tmavlo a hvězdný jas se ztrácel v jejich odcizení. „Mám tě rád.“ Řekl a sklopil oči, aby unikl jejímu pohledu. „Mám tě rád, ale hvězda už zachránit nepotřebuje. Svítí, vidíš? Tak nebuď smutná a měj se hezky. Jdu zachraňovat jiné hvězdy.“ Zvedl se a šel. Měl cíl a chtěl ho pokořit tak, jako pokořil ji. Plakala a hořké slzy se vpíjely do plátěných bot. Byl pryč… Tak se opět ozvaly sebevražedné sklony. Házím nedopalek za sebe a skáču z nízké zídky, abych se vydala hledat cíl. Zvedám hlavu a dívám se na nebe. Všechny hvězdy září, jen ta nejvzdálenější tiše umírá. Ještě krátce naposled zabliká, a pak zmizí jako on… Je pryč… Sedím v koupelně a žiletkou píšu po zdech krvavý dopis na rozloučenou. Kaluž krve je poslední velkou tečkou. Z posledních sil se snažím doplazit k umyvadlu a podívat se na sebe do zrcadla, ale nemám dost sil. Mám jenom touhu. Mám sama sebe v ošoupané schránce. Mám svojí duši, chvěje se přede mnou na podlaze a pomalinku se snaží odlepit od tohohle světa. Stoupá…už stoupá….Tak konečně….Našla jsem cíl.