Sbohem..
Možná.......
Anotace: Fakt nebo fikce? Můžete si vybrat.
Melodie ohrané písničky přeruší ticho noci a bílé světlo někde u postele jasně zazáří. Mužská dlaň chvíli hladí koberec, než najde zdroj toho zvuku, co ho vyrušil ze snu. „No prosím.“ Ospale řekne po zmáčknutí tlačítka pro zvednutí příchozího hovoru. „Ahoj to jsem já.“ Tichý a vyplašený dívčí hlas se ozve ze sluchátka. „Promiň, že volám takhle v noci, ale potřebuju tě vidět. Je to moc důležité.“ Nastane ticho naplněné nadějí. Převalí se na posteli a přejede si dlaní přes obličej. „Nepočkalo by to do rána?“ zeptá se rozespale. „Mám dojem, že ne.“ Ten hlásek je naprosto zoufalý a on si to uvědomuje. „Dobře, tak já se oblíknu a přijedu k tobě tak za 15 minut. Zatím.“ Než stihne položit telefon, zaslechne její: „Děkuji….“
Na zídce před domem sedí dívka. Pečlivě hlídá každý pohyb na ulici a čeká na něho. V hlavě jí běží tisíce slov, co mu chce říct. Srdce se jí chvěje při pomyšlení, že ho po tak dlouhé době uvidí. Oči má plné slz snad ze zoufalství, které cítí, a možná taky od větru, který jí šlehá do tváře. Schová obličej do dlaní a snaží se uklidnit. „Tak co jsi mi chtěla.“ Přeruší její myšlenky ten známý hlas, co před chvílí slyšela v telefonu. Podívá se nahoru a vidí jeho tvář osvětlenou žlutým světlem pouliční lampy. Najednou neví co říct, v krku se jí něco sevřelo a srdce buší jako na poplach. „Já….“ Na víc se nezmůže. Chvilka trapného ticha. Nadechne se a znovu na něj pohlédne. Uvědomila si, že mu to musí říct. „Chtěla jsem ti něco ukázat.“ Otevřela dlaň a v ní měla usušenou žlutou růži. „Tuhle růži mi dal člověk, kterého jsem milovala. Znamená pro mě moc, ale až díky tobě jsem poznala, že můj život byl stejný jako život téhle růže.“ Dívá se na ni a nechápe, proč mu to říká. „Když jsem tě potkala, zakoukala jsem se do tebe. Do kluka, který mi ukázal, že život není o plánech do budoucna a o večerech u televize. Ukázal jsi mi, že ve 20 se život neplánuje, ale že se musí žít. Jenže jsi byl kluk, co měl holku a mě ani nenapadlo slibovat si od tebe něco víc než přátelství. Jenže ty jsi mi tu možnost dal. Začala jsem díky tobě kvést právě jako tahle růže. A pak? Neustál jsi to, jaká doopravdy jsem. Možná jsi tu holku pořád miloval, co já vím. Prostě jsem uschla stejně jako tenhle květ. Ve chvíli kdy jsi odešel bez rozloučení. Nemilovala jsem tě, ale žila jsem pro každý náš společný den.“ Na její tváři se zaleskla slza, on však hledí nepřítomně někam do dálky. „Tohle jsem nechtěl.“ Zašeptal. „Já vím, a proto jsem ti chtěla poděkovat za ty krásné chvíle.“ Podíval se jí do očí, jako by nechápal, proč tohle říká. „Sbohem.“ Víc neřekla nic, jen sevřela dlaň a z růže se stala jen hromádka prachu, co rozfoukal vítr. Políbila ho na tvář. Seskočila ze zdi, odcházela ztichlou ulicí. On se za ní díval a v mysli slyšel to její sbohem a nechápal tohle její rozloučení. Dlouhé hodiny zíral na mobil ležící na posteli vedle něho. Doufal, že zazvoní a on uslyší její veselý smích. Nevěděl, zda jí má zavolat nebo poslat zprávu. Dlouho přemýšlel, až ho přemohl spánek. Zase ta stejná melodie, ale tentokrát to zvedl rychleji. „Ano?“ Doufal, že to bude právě ona. „Zdar kámo, sorry že volám takhle brzo, ale neuvěříš, co se stalo. Lída a já se budeme brát. Právě mi řekla, že si mě vezme. Tak co ty na to……. Pavle? Jsi tam?“ Nevěřícně zíral před sebe a instinktivně položil mobil. Tak proto se s ním loučila, proto řekla sbohem. Už nikdy se nevydají na tu zábavnou cestu životem ruku v ruce. „Kdo to byl?“ Rozespalá dívka se posadí na posteli vedle něho. „Michal. Bude se ženit.“ Říká to, jako by tomu ještě pořád nevěřil. Ztratil ji. Mohl ji milovat? Možná. Mohla ona milovat jeho? Možná. Nikdo už se to nedozví. Nikdy ale nezapomene na její smích a na její úsměv, když ji držel v náručí. Nikdy nezapomene na vůni jejího těla, když spala vedle něho, a nikdy nezapomene na její oči a na ten pohled, kterým se na něj dívala pokaždé, když byli spolu.
By Naty