Natálka
Sluneční paprsky dopadají na celou krajinu. Stromy se mírně kymácejí ve větru a ptáci zpívají v korunách stromů. Stezka, která vede skrz les, se mírně točí kolem zdejšího rybníka.
Nedaleko této krásné krajiny je však slyšet hukot motorových vozidel. Ze silnice, která vede přes toto místo, se vznášejí oblaka prachu a nesou se směrem ke kymácejícím stromům. Ta cesta narušuje toto romantické místo. Ještě před necelými deseti roky zde nic nebylo a nyní se to tak nehorázně změnilo.
Této proměně se divíš čím dál tím víc. Žiješ zde od svého narození a velmi dobře to tu znáš. Každý kout máš zarytý ve své paměti a s tak razantní změnou se nemůžeš vyrovnat. Ta silnice zničila toto krásné místo, které jsi tak miloval.
Když jsi smutný, zarmoucený nebo naštvaný, neváháš a rozběhneš se k lesům, kde načerpáváš sílu. Procházíš se po lese a stezkou docházíš k rybníku, kde nacházíš uklidnění svých rozjitřených pocitů. Na tom místě bys dokázal sedávat hodiny a hodiny, a nikdy by tě to tam neomrzelo. Cítíš tu magii, která z tohoto místa vyzařuje, klid a mír. Nevnímáš nic jiného než zpěv ptáků a šustění listí ve větru.
Právě na tomto místě se máš nyní setkat se svou dívkou, na které ti moc záleží. Chodíte spolu již rok a ty ji opravdu miluješ. Nechceš ji nikdy ztratit.
Sedíš u vody a pozoruješ jak si vítr hraje s hladinou rybníka. Jsi tak zamyšlený, že nevnímáš ani neslyšíš nic jiného než šplouchání vody. Najednou k tobě někdo přistoupí a políbí tě na tvář. Vylekaně ucukneš.
„Přeji krásný den Jiříku“ Řekne ti z úsměvem na rtech.
„Tobě taky Natálko. Vůbec jsem tě neslyšel přicházet.“ Odpovíš ji.
„Omlouvám se nechtěla jsem tě vylekat, ale byl jsi tak krásně zamyšlený, že jsem tě zprvu vůbec nechtěla rušit.“ Podotkne veselým hlasem.
„To nevadí.“ Řekneš a zadíváš se před sebe.
Nati si k tobě přisedne a ty ji majetnicky obejmeš. U srdce tě zahřeje ten příjemný a slastný pocit blízkosti milovaného člověka. Jak dlouho jste se neviděli? Měsíc? Dva? Už ani nevíš. Čekal jsi tak dlouho, než ji budeš moci opět držet v náručí a políbit ji. Čekání se ti vyplatilo a ty jen čekáš na správný okamžik.
„Moc jsi mi chyběla.“ Pošeptáš ji do ouška. Ona k tobě obrátí svůj obličej a vaše oči se střetnou. Uvidíš v nich chtíč, který jsi tam nikdy předtím neviděl. Neváháš, nakloníš se blíž a blíže, až se vaše ústa střetnou v něžném polibku plném vášně. Oba podlehnete tomuto kouzlu a necháte se unášet slastí.
Nerad, ale přece odtrhneš svá ústa od jejich. Zpříma se jí podíváš do očí a vyslovíš to, co ti celou tu nekonečnou dobu odloučení leželo na srdci:
„Už to takhle nejde. Chci tě vídat častěji. Udělám pro to cokoliv. Já bez tebe takovou dobu nevydržím.“
Natálka se usměje a v očích ji zazáří jiskřičky štěstí. Ještě s úsměvem na rtech ti odpoví:
„Tohle čekání bylo pro mě nekonečné. Už nikdy víc.“
Opět se k tobě nahne a laškovně tě políbí na nosík. Jak je vám spolu krásně. Všechno se zdá být tak snadné, tak jednoduché a prosté. Povídáte si a smějete se. Svět kolem vás přestává existovat. Jste jen vy dva. Ty a ona.
Večer se pomalu chýlí ke konci. Stmívá se. První hvězdička zazářila na obloze a ty jsi uznal za vhodné, pomalu se dát na cestu domů. Kráčíte opatrně kolem rybníku, aby jste nespadli do vody. Procházíte ztemnělým lesem a držíte se za ruce. Když vyjdete z lesa ven, do očí vás uhodí prudká záře reflektorů z projíždějících aut. Zakleješ a zamíříš k domovu.
Nati bydlí jen kousek od tebe. Doprovodíš ji k domu a rozloučíš se s ní.
„Už žádné výlety zlato.“ Řekneš jí a políbíš ji na rozloučenou.
„Ne už nikdy, nikam bez tebe. Slibuji.“ Odpoví.
Ještě naposledy se na sebe podíváte a naposledy se políbíte. Natálie odchází k domu a ty ji sleduješ tak dlouho, než se za ní zavřou dveře. Poté se odebereš na cestu k domovu.
Loudáš se ulicí a myslíš na ten intenzivní zážitek, který jsi právě před několika minutami prožíval.
Večer, když uléháš do své postele, pořád myslíš na dívku, která ti změnila celý život. Také s myšlenkou na krásnou budoucnost s ní usínáš.
Druhý den ráno tě probudí paprsky slunce, které ti prosvítají do pokoje skrz okenice. Vstáváš se skvělou náladou a očekáváním skvělého dne.
Odpoledne se vydáš za Natálkou. Chceš ji překvapit, a tak se předem u ní neohlásíš, jak jsi míval ve zvyku. Kráčíš plný elánu k jejímu domu. Na konci ulice se zarazíš, když spatříš svou Natálku v obětí jiného kluka. Tohle tě vyvede z míry a rozčílí do nepříčetnosti.
Ještě včera ti tu vyznávala lásku a teď se tahá s někým jiným! Co si o sobě vlastně myslí? Tak tohle ne! Ty na ni čekáš jako vůl a ona mě takhle tahá za nos. Čím sis to zasloužil? Co jsi udělal špatně? Ty ses přece tak snažil. Se vším je konec. Už to nemá smysl.
Rychle se otočíš a utíkáš na své oblíbené místo. Tam, kde ti nikdo neubližuje, kde nikdy nikdo nezraní tvé city. Utíkáš co ti síly stačí. Nezastavuješ se.
Když doběhneš na ono krásné místo sedneš si, složíš hlavu do dlaní a smutně zíráš před sebe. Sedíš zde dlouho. Již se první hvězdy objevily na obloze a ty stále nemáš chuť jít zpátky domů. Teprve až kostelní zvony odbijí půlnoc, pomalu vstáváš a ubíráš se k domovu.
Druhý den pošleš Nati zprávu, aby za tebou přišla ve smluvenou dobu k rybníku. Konečně si potřebuješ všechno vyjasnit. Nechceš být v nejistotě.
Sedíš opět u rybníka a třídíš si myšlenky. Všechno skončíš. Už nechceš, aby ti lhala do očí a tím se ti vysmívala jaký jsi hlupák. S tím bude konec. Miluješ ji a nechceš ji ztratit, ale obelhávat se nenecháš. To v žádném případě!
Z myšlenek tě vyruší Natálka, která ti opět vtiskne polibek na tvář. Ucukneš a pohoršeně se na ni podíváš. Když uviděla tvůj pohled, hned jí došlo, že není něco v pořádku.
„Stalo se něco?“ Zeptá se nechápavě
„No jistě že se stalo!“ Odsekneš ji. „A hodně se toho stalo. Jak mi třeba vysvětlíš to, že jsem tě viděl v objetí někoho jiného? Co mi na to řekneš? Došly ti slova a úsměv se ti ztratil? Nedivím se. Čekám na vysvětlení!“
„Vůbec to není tak, jak si myslíš Jiříku. To nebyl žádný můj druhý kluk ani nic podobného. Opravdu. Věř mi.“
„A kdo to teda byl? Svatý Petr?“
„To ti může být jedno. Stejně ho neznáš.“
„Tak jak ti mám potom věřit?“ Zeptáš se podezíravě.
„Jestli mě miluješ, tak mi věřit budeš. Nebo už jsi zapomněl na včerejšek? Jak jsi mi vyznával lásku? To nic neznamenalo?“ Otázala se a v očích se ji zaleskly slzy.
„Nevěřím ti ani slovo. Nic mi už neříkej! Jak snadno jsi všechno zničila a já blbec jsem ještě čekal, až se vrátíš ze zahraničí. Měl jsem se na tebe vykašlat a bylo by.“
„Ale já ti nelžu. Prosím, věř mi. Nechci tě ztratit kvůli takové blbosti, která nic neznamenala.“
„Tak mi řekni, kdo to byl?“ Naléháš na ní opět.
„Dobře řeknu ti to.“ Souhlasila. „Je to můj bývalý přítel.“
„Já to věděl.“ Oboříš se na ní. „Hned mi to bylo jasné. Díky to mi stačí už nechci nic slyšet. Běž pryč. Nechci tě už v životě vidět ty couro. Táhni mi z očí.“
Tak tohle už bylo na Natálii hodně. Slzy se ji vrhly do očí a rozběhla se k vesnici. Pohled na tu něžnou dívku, jak se ji slzy kutálejí po tvářích, z toho tě bodalo u srdce. Ale vydržel jsi to. Byl jsi přeci oprávněně naštvaný. Nebo snad ne? Mýlil ses snad? Ne nemýlil. Ty se v tomhle nemýlíš. Nebo snad přece?
Tyhle myšlenky tě provázely celý zbytek dne.
Druhý den se probudíš s mizernou náladou. Nic tě nezajímá ani nebaví. Celý den se jen poflakuješ od ničeho k ničemu. Celý den jen myslíš na Natálku. Chceš se jí omluvit za to co jsi ji řekl. Teď toho lituješ. Ano. Rozhodl ses. Hned teď za ní zajdeš.
Vycházíš od domu když uslyšíš houkání sanitky. Sanitka projíždí kolem tebe a míří dál do vesnice. Copak se zase stalo? Říkáš si. Vůbec nevnímáš ten hluk sanitky, který neutichá a kráčíš dál. Vyjdeš zpoza rohu a strneš šokem. Sanitka zastavila před domem Natálky.
Dopravní nehoda. Bleskne ti hlavou. A taky, že ano. Před domem Natálky se stala dopravní nehoda. A kdo že se stal obětí? Natálka? Ne to snad ne! Co si to zase namlouváš? To by se přece nemohlo stát.
Doslova přiběhneš k sanitce a přes hlouček lidí nakukuješ komu se co stalo. To zjištění tebou otřese. Opravdu je to Natálka. Ale co se stalo?
„Co se tady přihodilo?“ Zeptáš se jednoho z přihlížejících.
„Tahle dívka vběhla zbrkle přímo pod auto jedoucí plnou rychlostí. Řidič už nestačil zabrzdit. To je tragédie. Byla tak mladá a život měla před sebou.“
„Ona zemřela? NE! To snad ne!“ Vydáš ze sebe přiškrceným hlasem.
„Ano. Bohužel. Snažila se přeběhnout silnici a nevšimla si jedoucího auta.“
Tak tohle je to co bys v životě nečekal. Jak se to mohlo stát? Myslíš na to jak jsi se k Natálce choval naposledy. Otočíš se na podpatku a rozběhneš se pryč. Pryč od toho strašného místa. Běžíš a nezastavuješ se. Až nyní si uvědomíš, že tě kroky nesou opět k rybníku. Zastavíš se na svém obvyklém místě, složíš hlavu do kolen a zhluboka oddechuješ. Slzy se ti nahrnou do očí a ty jim necháš volný průchod. Nezadržuješ je. Bylo by to zcela zbytečné. Stékají ti volně po tvářích a padají k zemi.
Proč zrovna ona? Proč tvoje milovaná Natálka? Ty jsi ji přece miloval. Ach, jak tě mrzí to, co jsi ji všechno řekl. Je to tvoje vina! Jenom tvoje vina! Kdybys jí nic nevyčítal, tak se to nemuselo stát a ona by teď žila.
Už nikdy ji neuvidíš. Nikdy ji nepohladíš, nepolíbíš její krásné rty ani neobejmeš její štíhlé, ladné tělo. Už nikdy! Proč musí ONA platit za TVÉ chyby? To není spravedlivé. Ostatně celý svět není spravedlivý. Proč jsi ji nenechal, aby ti to všechno vysvětlila? Neřekl jsi jí, jak tě to moc mrzí. Proč jsi ji nadával? Ona si to nezasloužila.
Jak rád by jsi vzal zpět všechno to, co jsi řekl a udělal. Ale bohužel už to nejde. Tohle je tvá velká chyba a ty za ní krutě platíš. Konečně sis uvědomil, že chyba byla na obou stranách. Nebyl jsi jen ty jediný ukřivděný, jak sis zpočátku myslel.
Už to nebude tak, jako to bývalo dříve. Nemůžeš se smířit s osudem. Ale on takový je a takový zůstane.
Avšak poučil ses ze svých chyb. Už nikdy nepůjdeš spát, když jsi s někým rozhádaný, protože nikdy nevíš, kdy se může něco přihodit a ty už nestihneš nic vysvětlit. Kdybys věděl, že tenkrát Natálka umře, tak by ses k ní jinak zachoval.
Nikdy nevíš, kdy umřeš. Proto se raději usmiř se všemi na kterých ti záleží dřív, než bys potom litoval toho, že jsi to neudělal.
