Sčítání zla
Klára se provdala za Pavla Hofmana, inženýra, syna slavného architekta, nastěhovala se do rodinné vily, po čase se jim narodil syn Lukáš. Ve vile s nimi ovšem žije despotická tchyně, invalidní důchodkyně, která svým jednáním okolí terorizuje v domnění, že syn se špatně oženil, že snacha nedokáže vychovávat své dítě, že se nedovede postarat o domácnost a že vlastně jejímu synovi zkazila život.
Marie Hofmanová se neštítí dokonce sedmiletému vnoučeti cíleně namlouvat, že ho matka nemá ráda, a ten v návalu smutku uteče z domu, ovšem na silnici ho srazí auto a Lukášek umírá. Tuto bolestnou ztrátu nedokáže Klára překonat a pokusí se o sebevraždu. Tchyně ji po tomto pokusu nechává umístit na léčení do psychiatrické léčebny.
Po „vyléčení“ se ovšem Klára znovu vrací do vily a nevýslovně duševně trpí. Zlo se v ní násobí natolik, že v okamžiku, kdy tchyně dostává srdeční záchvat, jí podá léky tak pozdě, že tchyně umírá. Klára je tak posedlá pomstou, že viní ze smrti svého synka i manžela, a tak mu také chystá pomstu. Ovšem do této jámy padá sama.
ukázka z knihy:
Dolil jí sklenku a přemýšlel, co ji k němu v tuhle pozdní dobu vlastně přivedlo. Všiml si, že jí z dlouhého secesního kabátu vykukuje bílá saténová noční košile. Rázem ho napadlo, že se zřejmě pohádala se svým přitroublým inženýrkem a potřebovala se zklidnit, proto šla se psem ven.
Žena se třásla zimou a natahovala dlouhé zkřehlé ruce k ohni v krbu. Její prsty byly neuvěřitelně štíhlé a kupodivu nádherně upravené. Pohled na její ušlechtilé ruce malíře fascinoval.
Klára si toho všimla a upřela na něho zasněný pohled. Zdálo se mu, že v jejích očích zajiskřilo stejně jako to poledne, kdy se poprvé potkali, a měl zvláštní pocit, o němž četl jen v románech. Pokaždé se musel smát naivitě autora, jenž na několika stránkách popisoval fatální setkání, lásku na první pohled, bylo to tak sladkobolné, že se to vážně nedalo číst – vlastně směšné. A teď přesně vnímal tu podivnou souhru náhod, osudu, již doprovázelo bušení srdce. Tenkrát si říkal, že jde o zbytečné plýtvání slov, že se to dá klidně vyslovit dvěma třemi slovy, ale teď pochopil, že to ani nedokáže popsat – možná by to mohl namalovat, ale bál se, že prchavý okamžik touhy záhy pomine a jiskření vyprchá.
Najednou ho něco napadlo. Uchopil do ruky čtvrtku a tužku, které byly položené na krbu, a začal tajuplnou sousedku skicovat rychlými tahy.
Autor- Iva Hlaváčková
