Matka pila...
23. 9. 2006
"Matka pila."
Do svých šestnácti jsem nevěděla, že je matka závislá na alkoholu," vzpomíná pětadvacetiletá Marie. "Jednou jsem přišla ze školy a našla ji úplně sťatou v koupelně. Jak jsem ji viděla ležet na podlaze, celou mokrou a pozvracenou, lekla jsem se, že je mrtvá. Okamžitě jsem skočila po telefonu a chtěla volat záchranku. Jenomže pak se máma pohnula, něco opilecky zahuhlala a já místo 155 volala tátovi do práce. Teprve potom mi všechno docvaklo. Do té doby jsem záměrně přehlížela všechny známky toho, že něco není v pořádku. Pochopila jsem třeba, proč nám zakazovala uklízet a bez jejího svolení cokoliv v bytě hledat. Měla strach, abychom nenašli její láhve. Na dětství se ale moc nepamatuju. Jen si matně vybavuju, jak matka neustále podezřívala tátu, že má milenku. Táta to nevydržel a po incidentu v koupelně od nás odešel. Tehdy se její podezřívání přesunulo na mě. Cokoliv jsem udělala, byl pro ni důkaz, že ji nemám ráda. Nemůžu si vzpomenout na jediný šťastný okamžik s ní. Když jsem se ve dvaceti odstěhovala do Prahy, chtěla jsem na všechno zapomenout. Žila jsem šťastně až do doby, než jsem si našla stálého partnera. Jakmile se náš vztah stával vážnějším, začala jsem být podezřívavá a celkově nesnesitelná. Pořád jsem do něčeho ryla, kritizovala každý jeho pohyb a nikdy nepřiznala vlastní chybu. V jednu chvíli jsem přítele dokonce začala obviňovat, že mě nemiluje. Tehdy na mě křikl, že jsem hysterka a že už se mnou nebude ani minutu. Úplně mě srazil na kolena. Začala jsem brečet a jediné, co jsem ze sebe dostala, byla věta: ,Přesně tohle řekl táta mámě, než od nás odešel.’ Přítel ze mě postupně vytáhl příběh mého dětství, který jsem přede všemi a vlastně i sama před sebou zatajovala. Tehdy jsem se rozhodla, že začnu chodit na terapie," dokončuje Marie. "V Češích je bohužel zakořeněný strach z psychologů a psychoterapeutů. Měla byste si ale uvědomit, že vyhledat je není žádná ostuda," vysvětluje Alexandra Fraňková. Co vás při samotné terapii čeká? "Ten proces samozřejmě bolí, protože se dotýkáte něčeho vevnitř, co si v sobě schováváte. Přesto je důležitý k tomu, abyste se traumatem, které v sobě máte, nenechávala ovládat."
Do svých šestnácti jsem nevěděla, že je matka závislá na alkoholu," vzpomíná pětadvacetiletá Marie. "Jednou jsem přišla ze školy a našla ji úplně sťatou v koupelně. Jak jsem ji viděla ležet na podlaze, celou mokrou a pozvracenou, lekla jsem se, že je mrtvá. Okamžitě jsem skočila po telefonu a chtěla volat záchranku. Jenomže pak se máma pohnula, něco opilecky zahuhlala a já místo 155 volala tátovi do práce. Teprve potom mi všechno docvaklo. Do té doby jsem záměrně přehlížela všechny známky toho, že něco není v pořádku. Pochopila jsem třeba, proč nám zakazovala uklízet a bez jejího svolení cokoliv v bytě hledat. Měla strach, abychom nenašli její láhve. Na dětství se ale moc nepamatuju. Jen si matně vybavuju, jak matka neustále podezřívala tátu, že má milenku. Táta to nevydržel a po incidentu v koupelně od nás odešel. Tehdy se její podezřívání přesunulo na mě. Cokoliv jsem udělala, byl pro ni důkaz, že ji nemám ráda. Nemůžu si vzpomenout na jediný šťastný okamžik s ní. Když jsem se ve dvaceti odstěhovala do Prahy, chtěla jsem na všechno zapomenout. Žila jsem šťastně až do doby, než jsem si našla stálého partnera. Jakmile se náš vztah stával vážnějším, začala jsem být podezřívavá a celkově nesnesitelná. Pořád jsem do něčeho ryla, kritizovala každý jeho pohyb a nikdy nepřiznala vlastní chybu. V jednu chvíli jsem přítele dokonce začala obviňovat, že mě nemiluje. Tehdy na mě křikl, že jsem hysterka a že už se mnou nebude ani minutu. Úplně mě srazil na kolena. Začala jsem brečet a jediné, co jsem ze sebe dostala, byla věta: ,Přesně tohle řekl táta mámě, než od nás odešel.’ Přítel ze mě postupně vytáhl příběh mého dětství, který jsem přede všemi a vlastně i sama před sebou zatajovala. Tehdy jsem se rozhodla, že začnu chodit na terapie," dokončuje Marie. "V Češích je bohužel zakořeněný strach z psychologů a psychoterapeutů. Měla byste si ale uvědomit, že vyhledat je není žádná ostuda," vysvětluje Alexandra Fraňková. Co vás při samotné terapii čeká? "Ten proces samozřejmě bolí, protože se dotýkáte něčeho vevnitř, co si v sobě schováváte. Přesto je důležitý k tomu, abyste se traumatem, které v sobě máte, nenechávala ovládat."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
