Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co se může stát-mentální anorexie

23. 9. 2006
Redaktorka amerického Cosmopolitanu Meaghan Buchanová začala s kamarádkou držet dietu. Jenže smrtící soutěž se jim vymkla z rukou.

Do tělocvičny vcházejí dvě dívky. Jsou hubené jak kostry potažené kůží. Pod upnutým cvičebním dresem se jim rýsují žebra a ostré hroty kyčlí. Obě míří k rotopedům a tři čtvrtě hodiny v šíleném tempu šlapou. Pak se přesouvají rovnou na hodinu aerobiku. Cvičení a držení diet představuje jejich jedinou společnou zábavu. Meaghan a Laura se předhánějí, která dřív shodí. Ještě netuší, že tahle posedlost skončí smrtí jedné z nich.

"Jsem jako velryba."
"Moje nejlepší kamarádka Laura začala v osmnácti letech rychle hubnout. Měla hezkou postavu, jenže se rozhodla, že bude superštíhlá. Úplně přestala jíst a cvičila jako šílená. A já ji brzy začala napodobovat. Všichni ji totiž chválili: ,Zhubla jsi, viď? Vypadáš skvěle,’ a já si vedle ní připadala tlustá a nezajímavá. Čím víc Lauře ostatní lichotili, tím větší jsem měla deprese. Záviděla jsem jí, že je tak hezká a štíhlá. V hlavě mi duněla myšlenka: ,Bože, já nosím o dvě čísla větší oblečení než ona. To asi znamená, že jsem obézní!’ Když jsem šla s Laurou do restaurace, tenhle pocit ještě zesílil. Laura si vždycky dala jen vodu a malý salát, vedle kterého vypadala moje porce masa a brambor obrovsky. Vůbec mi nedocházelo, že má Laura problém. Obdivovala jsem ji. A postupně začala nenávidět své tělo. Prostála jsem spoustu času před zrcadlem, znechuceně zírala na svá stehna a hledala si špeky na břiše. Připadala jsem si obrovská jako velryba. A přitom jsem měla velikost 36!"

"Zvracíme hromadně."
"Laura mi párkrát naznačila, že bych taky potřebovala trochu shodit. Měla jsem stejný dojem. A tak jsme začaly soutěžit, která bude vychrtlejší. Začalo to celkem nevinně: zpočátku jsem jen počítala kalorie a jedla malé porce. Jenže postupně se mi jídlo zhnusilo úplně. Často jsem přežívala celý den jenom o dietní kole a přitom cvičila jako blázen. Třeba jsem dvě hodiny hrála volejbal a pak ještě hodinu šlapala na rotopedu. Byla jsem v tělocvičně tak často, až se to majiteli přestalo líbit. Dovolil mi cvičit jen tři čtvrtě hodiny denně. Tak jsem se sebrala a šla ještě běhat do parku. Hubla jsem rychle a Laura mě podporovala. Líbilo se nám, že máme společné tajemství. Vybavuju si, jak jsem jí vítězně oznamovala, že jsem zase celý den nevzala do pusy ani sousto, a Laura mě za to chválila. Současně jsme ale spolu soupeřily. Například jsme se předháněly, která toho míň sní. Laura si dvakrát kousla do jablka a zahodila ho, já si ukousla jenom jedno sousto. Šly jsme spolu na aerobik, po hodině se rozloučily, zamávaly si – a já se do tělocvičny vrátila a další hodinu dřela na rotopedu. Udělala bych cokoli, abych vážila míň než Laura. A myslím, že ona na tom byla stejně." Až později se Meaghan dozvěděla, že přesně takhle to obvykle chodí, když jedna kamarádka stáhne druhou do mentální anorexie. Jedná se o nový podivný jev, kdy přítelkyně hladovějí společně. Někdy mohou být "jenom" dvě, někdy i větší skupina. Na vysokoškolských kolejích se občas stává, že poruchou příjmu potravy trpí celá parta spolužaček. Skamaráděné anorektičky chodí společně zvracet, společně se váží a soutěží, která shodí víc kilogramů. Dokazuje to, že poruchy příjmu potravy jsou nakažlivé – obzvlášť mezi kamarádkami! "Třásla jsem se pod dekou."
"Po třinácti měsících jsem vypadala jako kostra potažená kůží," přiznává Meaghan. "Matka mě prosila, abych začala normálně jíst, ale já ji neposlouchala. Otec zašel do posilovny a požádal majitele, aby mě přestal pouštět dovnitř. Našla jsem si tedy jiné fitnesscentrum." V té době si Meaghan začala připadat nemocná. Byla pořád unavená, mívala zimnici, motala se jí hlava. "Vybavuju si, jak jsem ležela pod třemi dekami navlečená v teplácích a třásla se zimou," prozrazuje. "Když rychle zhubnete, je vám pořád chladno. Tím jsem se ale rozhodně nenechala odradit. Raději bych skočila pod auto, než abych si ve školní jídelně dala normální oběd. Matka mě jednou uviděla v plavkách a rozbrečela se. Nechápala jsem, co ji tak rozhodilo. Kdyby bylo po mém, úplně bych zrušila jídlo a celé dny jenom cvičila. I když jsem se pořád cítila unavená, chodila jsem hrát volejbal a stolní tenis. Při takové námaze bych měla denně spolykat nejméně dva tisíce kalorií, jenže já do sebe dostala stěží sto padesát."

"Pomoc! Chci zase hladovět."
"Jednou jsem na volejbale omdlela. Když jsem přišla k sobě, všichni se nade mnou skláněli a vypadali vyděšeně. Svedla jsem to na horko a poprosila kamarádku, aby mě zavezla domů. Rodičům okamžitě došlo, která bije. Druhý den se mě máma zeptala, jestli s ní nechci zajet do hypermarketu. Souhlasila jsem, jenže máma mě odvezla úplně jinam – do nemocnice. Do kufru auta mi už připravila sbalenou tašku. ,Máš problém a musíš se léčit,’ oznámila mi. Roztřásla jsem se vzteky. ,Musím ještě zhubnout,’ ječela jsem. ,Jsem děsně tlustá!’ Vybavuju si, jak jsem brečela a myslela na Lauru, která určitě shodí další kila, zatímco do mě budou v nemocnici sestřičky násilím cpát jídlo."
Pak se Meaghan rozhodla, že se bude chovat jako vzorná pacientka. "Chtěla jsem se co nejdřív dostat domů, abych mohla zase začít hubnout. Každý den mě vážili a všude byly kamery. Do záchodu se nesmělo dokonce ani plivnout. Na pokoji jsem ležela s několika dalšími anorektičkami. Bavily jsme se jenom o hubnutí a já měla ještě soutěživější náladu než s Laurou. Nemohla jsem se dočkat, až vypadnu a zase přestanu jíst."

"Anorexie ji zabila."
Za měsíc Meaghan pustili z nemocnice a ona se bleskově vrátila ke starým návykům. Pak ale dostala děsivou zprávu: Laura na následky mentální anorexie zemřela. "Oznámil mi to brácha. Vešel do dveří a prohlásil: ,Laura je mrtvá.’ Myslela jsem, že si dělá legraci, ale mluvil vážně. Sesypala jsem se a brečela. Připadalo mi, že můj život bez Laury nemá smysl. Kupodivu mi ale nedošlo, že když nepřestanu hubnout, můžu skončit jako ona. Bavilo mě hladovět." Meaghan několik týdnů po Lauřině smrti skončila v nemocnici znovu. Nedobrovolně přibrala, ale po propuštění přestala jíst a opět putovala na léčení. To se opakovalo ještě třikrát a pak přišel zázračný zlom. "Kupodivu mi nepomohla žádná odvykací kúra. Jen mě přestalo bavit, že je mi pořád špatně. Chtěla jsem normálně žít, pařit s kamarády, balit kluky. Místo toho jsem seděla doma, protože jsem byla šíleně zesláblá. Došlo mi, že si škodím. Postupně jsem se dávala dohromady a dnes už jím normálně. Mrzí mě, že jsem se nevzpamatovala dřív."

Nenechte se stáhnout do průšvihu Pokud kamarádka pořád zkouší nějaké diety, dodržujte následující pravidla.
* Ať vás ani nenapadne hubnout s ní. Pokud opravdu potřebujete shodit pár kilo, pusťte se do toho sama – obzvlášť jestli jste od přírody soutěživá. * Když tušíte, že má kamarádka problém, nedělejte věci, které by ji v anorexii podporovaly. Místo cvičit s ní choďte do kina a nebavte se o dietách. * Odpusťte si pochvaly typu: "Ty jsi krásně štíhlá." Vymyslete lichotky, jež nemají s hubnutím nic společného ("ten účes je super", "máš úžasný přehled" "jsi vtipná"). * Pokud kamarádka drží hladovku a přehání to s cvičením, dejte najevo, že ji v tom nepodporujete. Natvrdo jí oznamte: "Mluvíš jenom o váze. Mám o tebe strach." Jestli nepřestane tlachat výhradně o hubnutí, začněte s ní raději trávit míň času.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář