Táta mi to dělal (a máma mlčela)
Rok 2000. Markéta s taškou přes rameno vchází do svého dočasného internátu. V závěsu kráčí sociální pracovnice, která jí slíbila, že zdejší ústav pro ni bude fungovat jako domov, dokud se sociálnímu odboru nepodaří sehnat místo jinde. V momentě, kdy za ní zapadla kovová vrata, přestaly platit všechny sliby i dohody. Celá ta historie ale začala dávno předtím.
„Nakládačku jsem dostávala denně.“
Markétě bylo šest let. Matka pracovala v kravíně jako dojička a se svým přítelem krmičem a příležitostným traktoristou čekala druhé dítě. Žili přímo v areálu zemědělského statku. Markéta do čtrnácti let netušila, že není jeho vlastní dcerou. Věděla jen, že pije, hraje na automatech a hrozně mlátí mámu. Po narození malého bráchy a rok poté sestry se jeho dosud neurvalé a násilnické chování vůči matce obrátilo proti nevlastní dceři. „Než se narodili sourozenci, bil jenom mámu, ale takhle se jézéďáci chovali ke svým manželkám normálně a sociálka do rodin chodila každou chvíli. I nás navštívila, protože si ve škole učitelka stěžovala, že jsem zanedbaná, nemytá a smrdím,“ vypráví Markéta.
„Zaskakovala jsem za mámu i v sexu.“
Zatímco si ostatní děti, i když nemyté, hrály venku, osmiletá Markéta přišla ze školy, převlékla se, umyla nádobí, obstarala dvouletého bráchu a roční sestru, uvařila pro pět lidí večeři, vyprala, uklidila, a pokud jí zbyl čas, udělala si úkoly do školy. „Často jsem chodila s našimi do kravína na ranní. Chtěli mít dřív hotovo, a tak mě budili už ve tři ráno a já musela pomáhat dojit nebo rozvážet krmení. Ve škole jsem potom nejen smrděla kravami, ale i usínala. Měla jsem kvůli tomu maléry s učitelkou a doma nářez.“ Za sebemenší přestupek, špatné známky nebo nesplnění příkazu dostávala Markéta výprask. Matka ji sice občas chabě bránila, ale sama se tak bála, že při výstupech tohoto druhu raději odcházela jinam.
„Nejhorší ze všeho bylo, když máma odešla do práce a táta se mnou zůstal doma sám. Od šesti let mě sexuálně zneužíval. A nebylo to jen nějaké osahávání, ale všechno, na co si vzpomenete. Mlčela jsem jako hrob, protože mi táta vyhrožoval zabitím. Ve škole ale nastaly hrozné problémy se známkami. Nakonec i proto, že jsem měla doma zákaz učení. ,Když jste se to učili ve škole, tak to máš umět,’ tvrdil táta. Propadla jsem ve čtvrté a v šesté třídě a ředitel mě chtěl poslat do zvláštní školy. Psychologové to ale nedoporučili, protože se ukázalo, že je to kvůli bití a zanedbané péči. Ve čtrnácti letech nastal zlom. Babička mi totiž vysvětlila, že otec vlastně mým skutečným otcem není. To už jsem nevydržela. Strach mi sice bránil cokoli svěřit mámě nebo učitelce, ale prozradila jsem to kamarádovi ze školy. Ten z toho byl tak vykulený, že šel a všechno vykecal ve sborovně. Přijela policie, mě sebrali k výslechu, který trval dvanáct hodin, a já vše přiznala. Druhý den odvezli tátu v poutech do vyšetřovací vazby,“ vypráví Markéta pět let stará fakta.
„Máma chtěla, abych policajtům lhala.”
Ačkoli se Markéta zbavila po osmi letech svého tyrana, vůbec nic se nezlepšilo. Matka se postavila proti ní a po dlouhých sporech a výhrůžkách ji donutila, aby vzala svoji výpověď zpátky. Fakt, že muž znásilňuje a týrá její dceru, jí nepřipadal ani zdaleka tak nepřekonatelný jako absence jeho výplaty krmiče dobytka. Po třech měsících vazby se Markétin trýznitel zase vrátil.
„Ten den o mě přerazil násadu od koštěte,“
vzpomíná jeho nevlastní dcera. „Sexuálně mě sice už od té doby neobtěžoval, ale denně mě tak strašně tloukl, že jsem začala utíkat z domova i ze školy. Záškoláctví ani útěk z domova Markétě neprošly. Přijela sociálka s policií, naložila ji do auta a eskortovala do diagnostického ústavu. „Byla jsem tu jedna z mála, která neměla na triku žádný trestný čin. Seděly tady narkomanky, šlapky, zlodějky a nechtěly mi věřit, že jsem vlastně nic neprovedla. Pronásledovala mě ale moje oficiálně lživá výpověď o znásilnění otcem. Když jsem v ústavu tvrdila, že mě doma tlučou, nikdo mi nevěřil. Po dvou měsících mě poslali do pasťáku v Počátkách, kde to proti domovu byla rajská zahrada. Vůbec se mi nechtělo za našimi jezdit. Za slušné chování vychovatelky vypisovaly dovolenky, které nás opravňovaly odjet domů na víkendy nebo na prázdniny. Abych nikam nemusela, vždycky tak ve čtvrtek jsem se s někým poprala nebo se nechala chytit, jak pašuju ve vložkách cigarety. Strašně mě mrzelo jen to, že mi máma nepíše. Když byl táta zavřený za moje zneužívání, psala mu do vězení třikrát týdně, mně třikrát do roka, a to ji ještě musely nutit vychovatelky.“
„Šlo mi o život.“
Ve výchovném ústavu v Počátkách si Markéta dodělala základní školu a chystala se dál. Bylo jí sedmnáct a stála před volbou mezi dvěma možnostmi: jít se vyučit kuchařkou, nebo do rodinné školy. Nechtěla ani jedno. Požádala o podmínečné propuštění z Počátek. Měla v plánu vrátit se domů, po prázdninách nastoupit do odborného učiliště a stát se švadlenou. Škola sice patřila k léčebně-výchovnému ústavu v Jindřichově Hradci, ale chodit do ní mohly i studentky z civilu. Markéta byla přesvědčená, že její otčím se po třech letech, kdy ji skoro neviděl, změnil. Nevarovala ji ani skutečnost, že o její návrat nikdo z rodiny neprojevil sebemenší zájem. Naléhavé telefonáty ani urgence úřadů nepřiměly matku, aby pro návrat své dcery hnula malíčkem. Navzdory tomu se Markéta na začátku prázdnin ocitla doma. Nuceného návratu do pasťáku se nebála. Podmínku propuštění totiž nebylo zdánlivě těžké splnit. Chodit včas domů, nahlásit se každý měsíc své sociální pracovnici a informovat rodiče, kde a s kým hodlá trávit čas. Situace však byla horší než kdykoli předtím.
„Otčím byl jako smyslů zbavený. Každý den do mě kopal, smýkal mnou po bytě a mlátil mě vším, co mu přišlo pod ruku. Po měsíci jsem se zhroutila. Přestala jsem jíst, protože největší scény se děly u stolu při večeři. Sousta mi visela v krku a nešla spolknout. Celé dny jsem probrečela a jednou jsem se v zoufalství pořezala nožem. Jen tak. Na nohou i na rukou. Podvědomě jsem totiž samu sebe nemohla vystát.“ Jelikož jí na sociálce stále nevěřili, že ji otec týrá, zmáčkla při jednom zvlášť vydařeném výprasku nahrávací spínač magnetofonu. Kazeta putovala k sociální pracovnici s prosbou o internát, protože doma už nešlo o modřiny, ale o život.
