Otec mě bil
23. 9. 2006
Otec mě v dětství bil...
"Bil mě, aby se ze mě stal dobrý člověk."
Tatínek už přede mnou vychovával dvě dcery," vypráví dvaatřicetiletá Louisa *. "Ani na jednu z nich nevztáhl ruku, ale když vyrostly, měl pocit, že se mu jejich výchova moc nepovedla. Došel proto k rozhodnutí, že na mně si dá záležet. Jako výchovný prostředek používal výprasky. Nešlo tedy o náhodné opilecké záchvaty, při kterých bych dostala nářez, ale o promyšlený postup. Měla jsem třeba přijít v pět, ale dorazila jsem něco po páté. Poprvé mi to prošlo, podruhé dělal dusno a potřetí jsem dostala nařezáno. Nároky otce byly vzhledem k mému věku dost přemrštěné. Ve všech ostatních ohledech jsem ho ale milovala. Byl pro mě vzorem a já se snažila ho nezklamat. Věděla jsem, že mě má rád. Jenom jsem nechápala, jak mi může někdo tak blízký působit tak hroznou bolest! Vždy jsem dostávala nařezáno páskem na zadek, nikdy ne pár facek. Dodnes jsem hodně přecitlivělá na fyzickou bolest, kterou mi způsobuje cizí osoba – například lékař. Celé dětství jsem se zároveň bála, aby otec nezemřel. V té době byl po infarktu. Výprasky, při kterých se vždycky rozlítil, ve mně ještě navíc vyvolávaly obavu, aby kvůli mému zlobení nedostal další. Doprovázely mě tedy i pocity viny. Když jsem začala dospívat, s bitím úplně přestal. Až do dvaceti let jsem si žádné trauma nepřipouštěla. Traumatické okamžiky se ve mně ale nastřádaly a bránily mi v normálním životě. Když do mě někdo omylem strčil v metru, zatmělo se mi před očima a vracely se nepříjemné stavy výprasku. Žila jsem v permanentním stresu. Situace se prolomila až na konzervatoři při studiu herectví. Pracovali jsme tehdy s takzvanou emoční pamětí a mně se pomalu vracely všechny vytěsněné pocity. Napsala jsem povídku o svém dětství. Popisovala jsem v ní, jak bylo harmonické. Jenomže když jsem ji měla předčítat před třídou, najednou mi ta slova nešla vyslovit. Stála jsem tam, mlčela a sledovala, jak se mi hlavou honí úplně jiná slova, zcela protikladná. Tak jsem vytvořila dvacetiminutové autorské vystoupení, v němž jsem si veřejně přiznala, že mě týral milovaný rodič. Byl to velmi bolestný proces. Tím, že jsem otevřela dlouho zavřené emoční kanály, ze mě začala proudit obrovská záplava nahromaděných pocitů. Nejdřív hluboký smutek, posléze vztek a odpor. Než jsem vystoupila s onou dvacetiminutovkou, lezla jsem doma celé hodiny po čtyřech, vyla jako zvíře a brečela. Na konci těchto výlevů jsem nenašla hned štěstí, ale jakýsi smutný klid. Otci jsem nakonec odpustila, přestože se mi nikdy neomluvil a dělá, jako by se nic nestalo. Pochopila jsem, že v té době jednal, jak nejlépe uměl. Nejtěžší ze všeho pro mě bylo přestat si lhát. A přiznat si, co se skutečně stalo, a přijmout to." Psycholožka Dětského krizového centra Alexandra Fraňková dodává, že podobná situace, kdy vás otec zahrnuje láskou a zároveň vám nějak ubližuje, může nastat i v případě sexuálního zneužívání. "Do věku deseti až dvanácti let si neuvědomujete, co se vám děje. Nevíte, kde existuje hranice mezi tím, co je normální a co už ne. To odkrýváte až postupně při styku s vrstevníky." S traumatem vzniklým v dětství byste proto rozhodně měla pracovat. "Tento vnitřní prožitek se v dospělosti může přenášet do dalších vztahů a v návaznosti na to do výchovy vlastních dětí. Ženy, které byly bity, mohou mít například tendenci hledat agresivnějšího partnera. Oběti sexuálního zneužívání to zase může podvědomě táhnout k mužům, kteří budou v budoucnosti zneužívat jejich děti," dokončuje psycholožka.
"Bil mě, aby se ze mě stal dobrý člověk."
Tatínek už přede mnou vychovával dvě dcery," vypráví dvaatřicetiletá Louisa *. "Ani na jednu z nich nevztáhl ruku, ale když vyrostly, měl pocit, že se mu jejich výchova moc nepovedla. Došel proto k rozhodnutí, že na mně si dá záležet. Jako výchovný prostředek používal výprasky. Nešlo tedy o náhodné opilecké záchvaty, při kterých bych dostala nářez, ale o promyšlený postup. Měla jsem třeba přijít v pět, ale dorazila jsem něco po páté. Poprvé mi to prošlo, podruhé dělal dusno a potřetí jsem dostala nařezáno. Nároky otce byly vzhledem k mému věku dost přemrštěné. Ve všech ostatních ohledech jsem ho ale milovala. Byl pro mě vzorem a já se snažila ho nezklamat. Věděla jsem, že mě má rád. Jenom jsem nechápala, jak mi může někdo tak blízký působit tak hroznou bolest! Vždy jsem dostávala nařezáno páskem na zadek, nikdy ne pár facek. Dodnes jsem hodně přecitlivělá na fyzickou bolest, kterou mi způsobuje cizí osoba – například lékař. Celé dětství jsem se zároveň bála, aby otec nezemřel. V té době byl po infarktu. Výprasky, při kterých se vždycky rozlítil, ve mně ještě navíc vyvolávaly obavu, aby kvůli mému zlobení nedostal další. Doprovázely mě tedy i pocity viny. Když jsem začala dospívat, s bitím úplně přestal. Až do dvaceti let jsem si žádné trauma nepřipouštěla. Traumatické okamžiky se ve mně ale nastřádaly a bránily mi v normálním životě. Když do mě někdo omylem strčil v metru, zatmělo se mi před očima a vracely se nepříjemné stavy výprasku. Žila jsem v permanentním stresu. Situace se prolomila až na konzervatoři při studiu herectví. Pracovali jsme tehdy s takzvanou emoční pamětí a mně se pomalu vracely všechny vytěsněné pocity. Napsala jsem povídku o svém dětství. Popisovala jsem v ní, jak bylo harmonické. Jenomže když jsem ji měla předčítat před třídou, najednou mi ta slova nešla vyslovit. Stála jsem tam, mlčela a sledovala, jak se mi hlavou honí úplně jiná slova, zcela protikladná. Tak jsem vytvořila dvacetiminutové autorské vystoupení, v němž jsem si veřejně přiznala, že mě týral milovaný rodič. Byl to velmi bolestný proces. Tím, že jsem otevřela dlouho zavřené emoční kanály, ze mě začala proudit obrovská záplava nahromaděných pocitů. Nejdřív hluboký smutek, posléze vztek a odpor. Než jsem vystoupila s onou dvacetiminutovkou, lezla jsem doma celé hodiny po čtyřech, vyla jako zvíře a brečela. Na konci těchto výlevů jsem nenašla hned štěstí, ale jakýsi smutný klid. Otci jsem nakonec odpustila, přestože se mi nikdy neomluvil a dělá, jako by se nic nestalo. Pochopila jsem, že v té době jednal, jak nejlépe uměl. Nejtěžší ze všeho pro mě bylo přestat si lhát. A přiznat si, co se skutečně stalo, a přijmout to." Psycholožka Dětského krizového centra Alexandra Fraňková dodává, že podobná situace, kdy vás otec zahrnuje láskou a zároveň vám nějak ubližuje, může nastat i v případě sexuálního zneužívání. "Do věku deseti až dvanácti let si neuvědomujete, co se vám děje. Nevíte, kde existuje hranice mezi tím, co je normální a co už ne. To odkrýváte až postupně při styku s vrstevníky." S traumatem vzniklým v dětství byste proto rozhodně měla pracovat. "Tento vnitřní prožitek se v dospělosti může přenášet do dalších vztahů a v návaznosti na to do výchovy vlastních dětí. Ženy, které byly bity, mohou mít například tendenci hledat agresivnějšího partnera. Oběti sexuálního zneužívání to zase může podvědomě táhnout k mužům, kteří budou v budoucnosti zneužívat jejich děti," dokončuje psycholožka.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář